Japandi styl v praxi: když minimalismus potká byt 2+kk a jednu skříň n…

Když se řekne japandi style interiors, většina lidí si představí vzdušné loftové prostory s výhledem na zahradu. Jenže realita vypadá jinak. Bydlím v panelákovém bytě o padesáti metrech a dlouho jsem si myslela, že pro mě tenhle styl není. Prkenná podlaha, hodně světla, žádný bordel. Kdo to má v garsonce s kuchyňským koutem a jedinou šatnou skříní udržet? Pak mi došlo, že podstata japandi není v čistotě jako z katalogu, ale v tom, že každý kus nábytku musí mít svůj důvod. A že když už něco kupuju, ať to není jen hezké, ale hlavně funkční. Třeba taková postel s úložným prostorem. U nás v ložnici je na zeď natěsnaná postel, která má pod sebou tři velké šuplíky. Místo aby se pod postelí válely krabice od bot, mám tam uložené sezónní deky, ložní prádlo a jeden rezervní polštář. To je přesně ten japandi základ: věci mají svůj domov, a když ho nemají, radši je vyhodíte.

První velký zádrhel přišel s návštěvami. Rodiče z Moravy, sestra s přítelem, kamarádi z vysoké. Kam s nimi? V obýváku mám místo klasické sedačky rozkládací pohovku s čalouněním z veluru. Zní to luxusně, ale vybrala jsem ji hlavně proto, že se dá během třiceti vteřin proměnit na lůžko. Velurová textilie je příjemná na dotek, ale hlavně se na ni nechytá tolik prachu jako na len. Když mám hosty, stačí vytáhnout policejní klipsnu, pohovka se rozloží a během pěti minut je z obýváku ložnice. Jediná nevýhoda je, že zabírá skoro celou místnost. Ale co čekat od bytu, kde má každý centimetr cenu zlata? Japandi styl mi tady pomohl s výběrem barev. Tmavě šedý velur ladím s bílými stěnami a dubovým stolem. Žádné zbytečné vzory, žádné polštářky s citáty. Jen čistá plocha, která dýchá klidem.

A pak je tu otázka spaní. Když už máte pohovku převedenou na postel, potřebujete, aby se na ní dalo v noci vydržet. Zkoušela jsem různé varianty a nakonec jsem skončila u rozkládacího gauče s klik-klak mechanismem. Tenhle systém má jednu obrovskou výhodu. Nemusíte tahat těžký rám, stačí lehce zatáhnout za poutko a sedák se sklopí do vodorovné polohy. Uvnitř je laťkový rošt, který drží matraci ve správné pozici. Na něj jsem dala výplň z pěny o tloušťce šestnáct centimetrů. Když to srovnám s klasickými rozkládacími pohovkami, kde máte pocit, že ležíte na překližce, tahle kombinace je pro hosty doslova spása. Samozřejmě že na každodenní spaní bych to nedoporučila, ale na víkendové návštěvy je to víc než dostačující. A když se pohovka přes den složí zpátky, nikdo nepozná, že tu v noci spal člověk.

Další problém, který řeším snad každý den, je ukládání věcí, které používám jen občas. Japandi style interiors mě naučil, že méně znamená víc, ale co když máte sbírku knih, fotky z cest a tři kufry? Zjistila jsem, že klíčem je vertikální prostor. Klasické skříně sahající až ke stropu jsou sice dražší, ale ušetří vám metry čtvereční. Do jedné takové skříně se vejde šatstvo, ložní prádlo, boty i kufr. Stačí jen promyslet vnitřní uspořádání. Police, tyče, koše. Žádné hluboké šuplíky, kde se ztratí ponožky. Každá věc má své místo a já vím, kde ji najdu. To mi připomíná, že japandi není jen o vzhledu, ale o systematičnosti. Když máte v bytě pořádek, mozek se uvolní a vy se cítíte líp i v malé místnosti.

Samozřejmě že ne každý má budget na to, aby si pořídil nábytek z masivního dubu nebo ratanu. Ale japandi styl není značka, je to přístup. Můžete si koupit levnou IKEA komodu a přelakovat ji na matně bílou. Můžete vyměnit kovové úchytky za dřevěné. Důležité je, aby věci do sebe zapadaly a netvořily chaos. Když už jsme u konkrétních kousků, musím zmínit ještě jeden typ nábytku, který mi zachránil život. Je to sedací souprava s úložným prostorem pod sedákem. Vypadá jako klasická pohovka, ale pod víkem je dutina hluboká asi dvacet centimetrů. Tam skladuju deky, které přes den nepotřebuju. Žádné krabice, žádné pytle. Stačí zvednout sedák a všechno je na očích. Přesně takhle funguje japonská estetika v praxi. Schovat, co není potřeba, a nechat vyniknout to, co zbývá.

Jedna věc, kterou jsem se naučila až po letech, je, že japandi style interiors nesnáší přeplácanost. Když máte v obýváku tři různé druhy dřeva, dvě barvy kovu a pět druhů textilií, výsledek je spíš chaos než zen. Proto jsem se rozhodla držet se palety přírodních tónů. Béžová, šedá, bílá, sem tam tmavě hnědá. Jediný výrazný akcent jsou živé květiny. Třeba větvička sakury ve váze nebo bambus v rohu. To dodá místnosti život, aniž by narušil celkový klid. A když přijde host, první, co řekne, není jak je to útulné, ale jak je tu ticho. To je pro mě největší pochvala.

Co se týče spaní pro mě samotnou, používám matraci na bázi studené pěny s paměťovou vrstvou. Je vysoká dvaadvacet centimetrů a leží na pevném laťkovém roštu. Když do ní lehnete, cítíte, jak se přizpůsobí tvaru těla. Žádné probouzení s bolestí zad. A protože je ložnice malá, nevešla by se tam postel s klasickým rámem. Místo toho mám nízké lůžko na nožkách, pod které se úklidovým robotem. Jednou týdně vytáhnu vysavač a pod postelí není ani smítko. To je pro mě definice pohody. Bez prachu, bez zbytečností.

Na závěr bych chtěla říct, že japandi nepotřebujete drahé kousky z designových showroomů. Potřebujete odvahu zbavit se věcí, které nenosíte, nepoužíváte nebo které vám připomínají špatné období. A potřebujete investovat do pár kvalitních kusů. Třeba sedačky, která se dá během chvilky proměnit na postel. Nebo postele, která schová celou zimní výbavu. Protože když máte v bytě pořádek, máte ho i v hlavě. A to je přesně ten pocit, kvůli kterému si japandi zamilujete. I když bydlíte na padesáti metrech a vaše koupelna má rozměry telefonní budky.