Když si kruh sedne k ohni, hra začne sama

Počítejte s tím, že první hra bude zmatená. To je normální. Nechte děti, ať zkusí vlastní strategii, i když je podle vás špatná. Právě na chybě se nejlépe učí, co funguje. Pokud hra skončí prohrou, nechte chvíli na rozebrání: Co jsme mohli udělat jinak? Kde jsme ztratili čas? Co bychom příště zkusili? Tím se z porážky stane informace, ne důvod k pláči.

Náročnější, ale stále zvládnutelné jsou věnce z březových větviček, které omotáte vlnou a doplníte šiškami. Ozdoby na stromeček ze sušených plodů potřebují tavnou pistoli, takže je lepte vy a dítě vybírá, co kam patří. Obrázek z mechu a kůry na kartonu vypadá lépe, když mech nejdřív protřepete venku, aby se zbavil hmyzu. Domeček z krabice od bot oblepte kůrou a listy, střechu udělejte z šišek. Fotorámeček z větviček slepte do čtverce a doprostřed vložte kresbu. Jednoduché lodičky z kůry s listovou plachtou vydrží na vodě, dokud kůra nenavlhne.

Barvy řešte až nakonec. Krepový papír nažehlený přes pečicí papír vytvoří na látce stálý barevný obtisk, který vydrží i déšť. Fixy na textil zvládnou totéž, ale potřebují alespoň den na zaschnutí. Pokud kostým kombinujete z více odstínů, držte se dvou základních barev a jednoho akcentu. Tři a více barev působí jako chaos a výsledek se ztrácí.

Bodování je místo, kde většina vedoucích ztrácí autoritu. Pište body průběžně a viditelně, ideálně na tabuli nebo velký papír, kde si je mohou děti samy zkontrolovat. Vyhněte se bodům za „snažení" nebo za „fair play" – zní to hezky, ale děti to cítí jako náhodné a přestanou je brát vážně. Mnohem lépe funguje pevné bodování za výhru a menší pevný počet rekonstrukce koupelny krok za krokem účast. Když se někdo zeptá, proč má méně, ukažte mu tabulku. Nic víc není potřeba.

Štafeta zvuků nepotřebuje slova. Jeden vydá zvuk, soused ho zopakuje a přidá vlastní. Řetěz roste, dokud někdo neudělá chybu. Výhoda je, že se zapojí i ti, kdo neradi mluví. Nepříjemná je jen hlasitost – u ohně stačí šeptat, aby se řetěz nepřekřikoval.

Než začnete, ujasněte si, co od hry chcete. Není to soutěž o to, kdo je chytřejší. Není to ani terapie, i když může pomoci dětem, které špatně nesou prohru. Zkuste nejprve hru, kde je porážka měkká a kde se dá rychle začít znovu. Vhodné jsou hry s krátkým průběhem, jasnými pravidly a viditelným cílem. Vyhněte se hrám, kde jeden hráč řídí ostatní – i když vypadají kooperativně, ve skutečnosti vytvářejí tichou hierarchii.

Dvanáct her zvládnete za jeden večer, ale nemusíte. Vyberte tři až čtyři a nechte je doznít. U ohně platí, že kratší hra s jasnými pravidly baví víc než dlouhá bez konce. A když se kruh rekonstrukce koupelny krok za krokemčne nudit, http://Bookmarkingcentrals.com/user/vedabriseno3/history/ není to chyba hry – je čas přiložit do ohně a začít znovu.

Nejlepší hry u ohně nepotřebují nic než lidi, kteří chtějí být spolu. Žádné karty, žádné lahve, žádné rekvizity. Stačí kruh, plameny a ochota mluvit. Následujících dvanáct her funguje proto, že staví na tom, co už máte: pozornost, paměť, hlas a představivost.

Většina her, které známe ze stolních desek nebo z dětských kroužků, stojí na jednoduchém principu: jeden vyhraje, ostatní prohrají. Dítě se učí, že prohra je normální, ale zároveň si odnáší pocit, že jeho úspěch závisí na neúspěchu druhého. Kooperativní hry tento vzorec obracejí. Cílem není porazit spoluhráče, ale společně zvládnout úkol, který hra předkládá – dostat se z bludiště, uhasit požár, zachránit město před záplavou. Vyhrává se jako tým, nebo prohrává jako tým.

Překážková dráha z polštářů a ručníků funguje nejlépe. Polštáře položte střídavě – jeden na zemi, druhý na židli, třetí na skříňku. Dítě má za úkol přejít z jednoho konce na druhý, aniž se dotkne podlahy. U menších dětí držte ruku nebo položte na zem křídou čáry, po kterých se smí šlapat. Typická chyba: příliš mnoho překážek najednou. Čtyři stačí, jinak se dítě zasekne a přestane ho to bavit.

Jak hrát, aby to fungovalo Pravidla si přečtěte předem, ne za pochodu. U kooperativních her se vyplácí, když jeden člověk zná pravidla do detailu a ostatní se ptají. Během hry mluvte nahlas, co vidíte a co plánujete. Typická chyba je tichá domluva: dva hráči si myslí, že si rozumí, ale každý dělá něco jiného. Další častá chyba je takzvaný „efekt vůdce" – nejsilnější hráč začne rozhodovat za všechny. Tomu se dá předejít tak, že se po každém tahu rychle zeptáte: „Souhlasíš? Máš jiný nápad?"

Kooperativní hry nejsou jen pro děti. Fungují i v dospělých kolektivech jako trénink komunikace a rozhodování pod tlakem. Nejde o to vyhrát, ale naučit se domluvit. A to je dovednost, která se hodí i mimo stůl.

If you beloved this write-up and you would like to obtain additional facts about http://Bookmarkingcentrals.com kindly stop by our site.