Hra na úzké chodbě, která končí u zdi: chyba, kterou dělá skoro každý

Dvouleté dítě vydrží u jedné činnosti obvykle dvě až pět minut. Kdo čeká, že si bude půl hodiny hrát na schovávanou podle pravidel, jak zařídit malou kuchyni bude zklamaný. Hry bez rekvizit ale fungují jinak: nejde o výdrž, jde o střídání krátkých podnětů. If you have any concerns pertaining to where and the best ways to utilize Wirsuchenjobs.De, you can call us at our own web site. Vyzkoušejte „kuk" – zakryjete si obličej dlaněmi, počkáte dvě sekundy a objevíte se. První kolo dítě jen pozoruje, druhé už samo zvedá ruce. Pokud se směje, přidejte třetí kolo, ale pak přestaňte. Poslední kolo má skončit dřív, než se začne nudit.

Na chodbě se také dá hrát na schovávanou s předměty. Vezměte pět malých hraček a schovejte je tak, aby byly vidět jen zčásti. Dítě je hledá a nahlas počítá, kolik jich našlo. Potom si role vyměníte. Pozor na to, abyste hračky neschovávali do bot nebo za radiátor, odkud se špatně dostávají. Typická chyba je příliš mnoho předmětů. Tři až pět stačí, jinak se dítě přestane soustředit.

Ticho není selhání. Je to signál, že otázka byla moc široká nebo moc osobní. Místo abyste ho zaplnili mluvením, zúžte zadání. Místo „Co očekáváte od kurzu?" se ptejte „Kterou jednu věc už jste zkoušeli a nevyšla?" Na tuhle otázku má odpověď každý a odpovídá se snadno, protože nejde o názor, ale o zkušenost. Další možnost je dát lidem dvě minuty na zápis odpovědi na papír a pak je nechat přečíst, co napsali. Psaní zklidní a odpověď je hotová dřív, než na ni dojde.

Hra, která zeď používá jako soupeře, ne jako cíl Postavte se tak, aby zády byla zadní stěna chodby, kterou jste si určili jako start. Zeď na konci chodby berte jako protihráče, který vám míč vrací. Cílem je udržet míč ve hře co nejdéle, ale s jedním omezením: každý dotek musí být vedený tak, aby se míč odrazil od koncové zdi a vrátil se do prostoru před vámi. Nesmíte ho nechat spadnout na zem. Počítejte si počet úspěšných výměn. Tři jsou dobrý začátek, deset je slušná úroveň. Teprve když zvládnete deset, přidejte druhou nohu nebo slabší ruku.

Nejčastější chyba je dlouhé vysvětlování pravidel před prvním tahem. Děti potřebují hrát, ne poslouchat. Vysvětlete jen to, co je potřeba pro první kolo, a zbytek doplňte, až nastane situace. Pokud hra má složitější přípravu, připravte ji předem, ideálně ještě než děti přijdou ke stolu. Rozložené karty, nachystané figurky a jasný první krok znamenají, že se hra rozjede do třiceti sekund. U stolních her pomáhá zvolit variantu pro mladší hráče, i když ji pravidla označují jako zjednodušenou. Není to podvádění, je to přizpůsobení.

Na co si dát pozor: hlad a únava. Dvouleté dítě nedokáže říct „jsem unavený, potřebuji pauzu", takže začne kňourat nebo odcházet. To není nezájem o hru, ale signál, že stačilo. Druhá častá chyba je příliš mnoho slov. Rodič vysvětluje pravidla, dítě už dávno přestalo poslouchat. Řešení je jednoduché: ukažte pohyb a dítě ho zopakuje. Třetí chybou je srovnávání s vrstevníky. Některé děti vydrží u hry pět minut, jiné třicet sekund. Obojí je v pořádku.

Poslední tip: hru vždy ukončete ve chvíli, kdy se dítě ještě směje. Pokud počkáte, až se začne nudit, příště se jí vyhne. A pokud se dítě nechce zapojit, nechte ho sedět a jen se dívat. I pozorování je pro dvouleté učení. Netlačte na výkon, Rekonstrukce koupelny krok za krokem ale na opakování. Právě v něm se rodí pocit jistoty, že hra má pevný řád a dá se předvídat.

Poslední past, barvy stěn do obýváku které se rodiny chytí, je snaha hru dotáhnout do dokonalosti. Vlastní desková hra nemusí vypadat jako z obchodu. Má bavit ty, kdo ji hrají, a být hotová. Jakmile funguje na tři kola a děti se dožadují další hry, je čas ji nechat být a hrát. Další nápady přijdou při hraní samy.

Na závěr: úzká chodba není na závodění, ale na kontrolu. Kdo to pochopí, tomu se hra nepokazí ani po hodině. Kdo se snaží hrát naplno jako na hřišti, ten skončí s míčem za skříní a s rozbitou vázou. Držte se tedy pomalého tempa, měkkého míče a jasných pravidel. Zeď není nepřítel, je to jenom mantinel, který vám vrací míč zpět. Jakmile to přijmete, přestane být chodba past a stane se místem, kde se dá hrát pořád.

Další osvědčená hra je „kde je…". Ukážete na vlastní nos, ucho, koleno a řeknete nahlas, co to je. Dvouleté děti ještě nemají slovní zásobu na odpověď, ale ukazování zvládají. Po třech až čtyřech kolech vyměňte role: dítě ukazuje a vy hádáte. Chybou je trvat na správné odpovědi. Když ukáže na loket a řekne „koleno", neopravujte. Hra je o pozornosti, ne o testu. Stejně tak nefunguje, když dospělý mluví příliš rychle nebo používá celé věty. Krátké pokyny „ukaž nos" mají větší efekt než „ukaž mi, prosím tě, kde máš nosánek".